historické

(8. června 1671, Benátky – 17. ledna 1751, Benátky)

Velkou popularitu v celé Itálii si získal svými operami. Zkomponoval jich více než 50 a jen v Benátkách jich bylo mezi léty 1723 a 1740 uvedeno 28. Hudbu instrumentální však nezanedbával, neboť zatímco opery upadly zcela v zapomenutí, jeho instrumentální dílo je stále živé.

V roce 1722 odešel Albinoni do Mnichova na pozvání bavorského kurfiřta Maxmiliána II. Emanuela, aby zde uvedl dvě opery. Odvděčil se mu dedikací sbírky dvanácti houslových koncertů.

Další osudy skladatele známe jen velmi mlhavě. Okolo roku 1740 vyšla ve Francii sbírka jeho houslových sonát, která byla označena jako opus posthumous – posmrtné vydání.

• Op. 1 - 12 Sonate a tre, 1694
• Op. 2 - 6 Sinfonie & 6 Concerti a cinque, 1700
• Op. 3 - 12 Balletti a tre, 1701
• Op. 4 - 12 Cantate da camera a voce sola, 1702
• Op. 5 - 12 Concerti a cinque, 1707
• Op. 6 - 12 Trattenimenti armonici per camera, 1711
• Op. 7 - 12 Concerti a cinque, 1715
• Op. 8 - 6 Balletti & 6 Sonate a tre,1722
• Op. 9 - 12 Concerti a cinque, 1722
• Op. 10 - 12 Concerti a cinque, 1736

Arcangelo Corelli

Učil se na housle u Bassaniho a kompozici u proslulého zpěváka papežské kapely Mattea Simonelliho.

Corelli sám byl vynikající houslista, a proto nejen samotné kompozice, ale i způsob interpretace znamenal výrazný pokrok ve vývoji hry na housle. Tuto stránku jeho uměleckého talentu dále rozvíjeli i jeho žáci, např. Francesco Geminiani nebo Pietro Locatelli.

Největší význam Corelliho pro dějiny hudby však spočívá v rozvoji formy concerto grosso, kterou sice převzal od Alessandra Stradelly, ale dal jí jméno a dovedl ji k formální dokonalosti, takže se stala vzorem pro díla takových skladatelů jako byl Antonio Vivaldi, Johann Sebastian Bach nebo Georg Friedrich Handel

• Opus 1, 12 triových sonát
• Opus 2, 12 triových sonát
• Opus 3, 12 triových sonát
• Opus 4, 12 triových sonát Sonatas
• Opus 5, 12 sonát pro housle a continuo
• Opus 6, 12 concerti grossi  (posthumous)

Antonio Vivaldi

První souhrnný katalog děl Antonia Vivaldiho vydal v roce 1974 dánský hudební vědec P. Ryom. Podobně jako Köchelův seznam děl Mozartových přešel Ryomův seznam do obecného povědomí. Označení skladby, např. RV 325, znamená 325. položku v Ryomově seznamu. Opusovými čísly jsou označeny pouze skladby, které vyšly tiskem za Vivaldiho života.

Poslední vydání z roku 1986 obsahuje 790 položek, u nichž je autorství doloženo, a dalších 63, kde je prozatím pochybné. Z toho čísla RV 1 až RV 585 jsou skladby instrumentální, RV 586 až RV 642 skladby vokální náboženského charakteru a RV 643 – RV 740 skladby vokální světské. Položky RV 741 až RV 790 představují dodatky, tj. díla objevená v letech od prvního vydání katalogu (od roku 1974). Lze očekávat, že průzkum hudebních archivů dosud neskončil a že se dočkáme toho, že i číslo 790 bude vbrzku vysoce překročeno.

Z jiného úhlu pohledu katalog obsahuje:

• více než 500 instrumentálních koncertů pro nejrůznější nástroje (housle, violoncello, lesní roh, hoboj, flétna, viola d´amore, cembalo, ale i loutna a mandolína), z toho je cca 230 koncertů pro housle;
• 50 oper;
• 86 sonát;
• řadu symfonií (i když tady je obtížné rozlišení, neboť Vivaldi četná svá koncerta označoval jako symfonie);
• na 60 mší, oratorií a příležitostných hymnů;
• na 50 kantát, koncertních árií a jiných vokálních skladeb;
• stále se rozrůstající počet drobných skladeb komorního charakteru.

František Benda

 František hudební vzdělání získal v Praze u jezuitů a Drážďanech. Působil postupně v šlechtických kapelách ve Vídni, Varšavě a Berlíně. V roce 1733 se stal členem kapely pruského krále Friedricha II. František se v kapele vypracoval, roku 1740 se stal primistou a v roce 1771 koncertním mistrem pruské dvorské kapely. Král Friedrich se na jeho prosbu postaral o přesídlení celé rodiny trpící náboženským útlakem (rodiče i sourozenci) do Postupimi.

    Jako houslista se Benda vyznačoval brilantní virtuozitou a neobyčejně zpěvným tónem, celkovou hudebností a vnímavostí. Jako autor uplatňoval živé prvky české světské melodiky a rytmiky, čímž se odpoutal od svých hlavních vzorů Vivaldiho a Tartiniho. Rozvíjí melodičnost a zpěvnost, hlavně v adagiových větách, a v houslových skladbách dochází až k náznakům sonátové formy. Vedle Stamice se jediný dopracoval osobitého slohu v houslové hře, nezávislého na italské tradici; v kompozičním stylu je považován za předchůdce klasicismu, patřil však spíše ke konzervativnímu skladatelskému proudu, který se nikdy plně neodpoutal od barokného stylu. Složil 15 houslových koncertů a více než sto dalších skladeb pro sólové housle (sonáty, triové sonáty, capriccia). V symfoniích dodržuje tehdy oblíbený třívětý typ barokní sinfonie neapolské.

 

(27. října 1782 Janov – 27. května 1840 Nice)

Díky svému neobyčejnému hudebnímu talentu je mnohými považován za největšího houslového virtuosa, který kdy žil.

Mladý Niccolò se učil houslové hře již od útlého mládí, zejména pod vedením svého otce Antonia Paganiniho. Ten byl na syna velice přísný: Niccolò musel denně cvičit až sedm hodin, když si občas jeho otec myslel, že necvičí dost pilně, přikročil k fyzickým trestům nebo mu ten den nedal najíst. Když bylo Niccolovi pět let, začal se ještě učit hrát na kytaru, od devíti let pravidelně koncertoval. V roce 1801 odcestoval na hudební festival do toskánské Luccy, kde měl veliké úspěchy. Po skončení festivalu se rozhodl, že nepojede zpátky do Janova, ale že zde zůstane. Přestože dostával vysoké honoráře za svá vystoupení, kvůli hraní hazardních her se velice zadlužil; přesto ale část peněz posílal svým rodičům do Janova. Prohrál dokonce i své housle, z čehož se ale poučil a s hazardními hrami pak úplně přestal. Jeho přítel mu na koncert půjčil své housle od  Bartolomeo Giuseppe Guarneriho  (známého také jako del Gesù) a po koncertě byl natolik okouzlen jeho hrou, že mu nástroj věnoval; tyto housle („Cannone Guarnerius“) si Paganini velice oblíbil.

Na živobytí si vydělával četnými koncerty po celé Itálii, jediné stálé zaměstnání měl mezi lety 1805 a 1809 u kněžny Elisy Baciocchi z Luccy, sestry Napoleona Bonaparte. Od roku 1828 začal koncertovat i mimo Itálii, navštívil mimo jiné Němeko, Francii, Polsko, České země, Anglii a Skotsko. 23. července 1825 se mu ze vztahu s Antonií Bianchi narodil syn Achille, nikdy se s ní ale neoženil a po čase se s ní úplně přestal stýkat. Díky četným koncertům se stal velice zámožným a měl cennou sbírku houslí od věhlasných mistrů houslařů – vlastnil mimo jiné housle od Antonia Stradivariho,  Nicolly Amati nebo Giuseppe Guarneriho del Gesù.

Paganini zemřel v roce 1840 v Nice v průběhu ozdravného pobytu.

O Paganinim se traduje mnoho historek, dnes ale nelze zjistit, jestli stojí na skutečných základech. Na jednom koncertě prý hrál tak vášnivě, že přetrhl tři ze čtyř strun, přesto dokázal koncert dohrát na nejnižší struně G. Podle jiné varianty tohoto příběhu mu je někdo před koncertem úmyslně nařízl. Další z variant tohoto příběhu je, že si exhibicionistický Paganini své struny poškodil sám, aby předvedl svou genialitu při hře na housle.

Kvůli svému neobvyklému vzezření (částečně zapřičiněnému Marfanovým syndromem) a kvůli naprosto neobyčejné genialitě při hře na housle byl mnohými lidmi obviňován ze spolčení s ďáblem, po smrti mu byl dokonce z tohoto důvodu odepřeno pohřbení na hřbitově; jeho tělo bylo řádně pohřbeno až 36 let po smrti.

Paganini koncertoval s úchvatnou bravurou, s lehkostí zvládal i extrémně rychlá tempa a používal v té době ne zcela obvyklé techniky:

• hra výhradně na struně G
• kombinace pizzicata levou rukou a hraní smyčcem
• použití skordatury
• mimořádně rychlé staccato
• dvojité flažolety

Paganini také zkomponoval mnoho hudebních skladeb, jeho 24 capricií je tak obtížných, že houslisté je dokázali zahrát až 50 let po jeho smrti. Z dalších děl jsou nejdůležitější

• 6 houslových koncertů (napsal ještě dva, od nichž se zachovaly jen sólové party)
• 12 sonát pro housle a kytaru
• 6 kvartetů pro housle, violu, violoncello a kytaru

 

(4. ledna 1874 Křečoviče – 29. května 1935 Benešov)

Sukovo dílo není rozsáhlé (37 opusových čísel), ale má jedinečné rysy. Kouzlo děl z mládí a složitě přemítavá básnivost pozdních děl – obé je výsledkem téhož hlubokého smyslu pro niternou lyriku, jejíž výrazová šíře sahá od nevýslovně citlivé intimity (např. O matince) až po monumentální, téměř horečně zanícenou polyfonní expresi (Epilog). Mimořádně bohaté vyjadřování v pozdní tvorbě je svou složitostí a expresivitou dosti náročný oříšek pro posluchače. Je však protkané onou niterností do nejjemnějších nitek a pojí se se svébytnou zvukovou představivostí, která je ostatně jedinečným rysem Suka vůbec. Popsané hudební vlastnosti, ruku v ruce s nimi hloubka citové a ideové náplně a obsahová kontinuita tvorby utvářejí jeden z nejpozoruhodnějších uměleckých odkazů v české hudbě.

Sukovu tvorbu lze rozdělit do dvou období, mezi nimiž tvoří předěl úmrtí A. Dvořáka r. 1904 a Sukovy ženy o rok později.

Povědomí o Sukovi v zahraničí se v poslední době zvýšilo zásluhou dirigentů Libora Peška, Charkese Mackerrase, Jiřího Bělohlávka ad. L. Pešek nahrál téměř všechna Sukova významná orchestrální díla, vyšly však též vynikající starší nahrávky velkých českých dirigentů: např. Václava Neumanna (houslová Fantazie, Symfonie E dur, Asrael, Zrání, Epilog), Rafaela Kubelíka (Asrael), Karla Ančerla (houslová Fantazie), J. Bělohlávka (Pohádka, Fantastické scherzo, Serenáda Es dur, Asrael) – a rovněž nezapomenutelné nahrávky Václava Talicha z 50. let (Zrání, Asrael ad.), které nesou punc autentického provedení, neboť Talich premiéroval Zrání a Epilog (jejž mu dokonce autor věnoval) a byl Sukovým blízkým přítelem.

Za nejzasvěcenějšího interpreta Sukových houslových skladeb je označován skladatelův vnuk Josef Suk mladší (je mj. interpretem v Ančerlově i Neumannově nahrávce houslové Fantazie).

Sukovu klavírní tvorbu souhrnně nahrál Pavel Štěpán (syn Václava Štěpána, Sukova přítele a významného klavírního interpreta a analytika jeho tvorby). Jde o sotva kdy překonanou nahrávku, jež byla oceněna Zlatou deskou za rok 1978.

Hudba k Radúzovi a Mahuleně byla použita i ve stejnojmenném filmu Petra Weigla z roku 1970 (v hlavních rolích J. Tříska a M. Vašaryová, dirigent L. Pešek, hudební dramaturg Luboš Fišer), kde byla přiřazena k jednotlivým scénám odlišně od Sukova jevištního řešení. Původní scénická hudba byla nahrána s celou hrou r. 1957 (v hlavních rolích V. Voska a M. Glázrová, dirigent V. Smetáček).

 

Henryk Wieniawski

 

Narodil se roku 1835 v Lublinu v rodině polských židů; jeho otec, Tobiasz Pietruszka, konvertoval ke katolické církvi. Už v raném věku se projevil jeho houslový talent a již v roce 1845 vstoupil na Pařížskou konzervatoř. Po absolutoriu absolvoval řadu koncertních turné při kterých vystoupil v mnoha recitálech; na klavír jej doprovázel jeho bratr Józef. Ve věku dvanácti let, roku 1847, vydal Henryk Wieniawski svůj opus č. 1, „Grand Caprice Fantastique“, první z pozdějších 24 opusů.

V roce 1860 se oženil s Isabellou Hampton; jeho rodiče mu původně odmítali dát svůj souhlas se svatbou ale změnili svůj názor poté co Wieniawski složil svůj opus č. 17 nazvaný „Légende“. Téhož roku se na pozvání Antona Rubinsteina odstěhoval do Petrohradu, kde vyučoval hru na housle, řídil orchestr a smyčcový kvartet Ruské hudební společnosti.

Wieniawski setrval v Petrohradu až do roku 1872 kdy odjel spolu s Rubinsteinem na dva roky trvající turné po USA. Roku 1875 Wieniawski nastoupil na místo učitele hry na housle na bruselské konzervatoři. Během pobytu v Bruselu se však výrazně zhoršilo jeho zdraví - často byl nucen přerušovat svoje koncerty. V dubnu 1879 vystoupil na posledním koncertu na rozloučenou v Oděse. O necelý rok později zemřel v Moskvé na infarkt. Je pohřben ve Varšavě.

Henryk Wieniawski byl považován za výjimečného houslistu; složil některé z nejdůležitějších skladeb houslového repertoáru, především dva velmi náročné houslové koncerty: první (fis moll, 1853) a druhý (d moll, 1862) který bývá hrán častěji. Jeho houslová škola "L'Ecole Moderne, 10 Etudes-Caprices" je velmi známý a žádaný notový materiál pro studium houslové hry. K dalším často hraným skladbám patří "Scherzo-Tarantelle", op. 16 a "Légende, Op. 17". Dále napsal dvě populární mazurky pro sólové housle s doprovodem klavíru, používající techniky jako např. pizzicato hrané levou rukou, flažolety a velké skoky. Wieniawski byl posmrtně vyznamenán několika cenami.

Takzvané "ruské držení smyšce" by se správně mělo nazývat "Wieniawského držení smyčce". Wieniawski totiž své žáky učil hrát velmi pevným smykem který umožňoval hrát snadno tzv. "ďábelské staccato".

Roku 1935 se ve Varšavě konala první Wieniawského houslová soutěž. Od roku 1952 se koná pravidelně každých 5 let Mezinárodní houslová soutěž Henryka Wieniawského.

 

Otakar Ševčík

 (22. březa 1852 Horažďovice – 18. ledna 1934 Písek)

Pocházel z Horažďovic v Čechách a vyrostl z nejprostších poměrů kantorské rodiny k nejvyšším uměleckým metám jako výkonný houslista i jako houslový pedagog. K hudbě byl Ševčík veden již od mládí, kdy hudební základy jeho osobnosti položil otec učící ho zpěvu, hře na klavír a na housle.Na studia odešel mladý Ševčík do Prahy, kde studoval nejprve gymnázium a později hudební konzervatoř. Během studií působil mladý Ševčík jako první houslista v horažďovickém orchestru. Konzervatoř ukončil úspěšně v roce 1870, kdy absolvoval u houslisty Anotína Bennewitze. Po absolvování se začal učit jako úspěšný houslový virtuos, který pořádal koncerty po celém Česku, v Polsku a Rusku.

Dosáhl jedinečných výsledků i ohlasu, v oboru své činnosti může být považován za jednu z největších postav světa. Ševčík se stal v pravém slova smyslu „světovým“ učitelem houslistů nejrůznějších národností, kteří svým uměním dobývali svět. Napsal celou řadu škol pro houslovou hru, které jsou svou trvalou hodnotou nevyčerpatelným zdrojem k dosažení mistrovství. Podle nich se učí dnes na většině konservatoří celého světa. Na rozdíl ale od práce současníků Auera a Flesche se nevěnoval cílenému školení budoucích houslových učitelů, ale samotných houslistů. Během svého života vytvořil značné encyklopedicky obsáhlé dílo, které se věnovalo progresivní houslové technice do té doby nepřekonatelné.