Jak hrát

Housle jsou strunný smyčcový nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintách: g, d¹, a¹, e². Mají hlubokou tradici v evropské klasické hudbě, většina skladatelů jim věnovala důležitou část svého díla. Jsou nejmenší z rodiny houslových nástrojů, která ještě mimo jiné obsahuje violu a violoncello. Příbuzný smyčcový nástroj – kontrabas.

Housle jsou hudební nástroj, který nás provází už mnoha stoletími. Zpříjemňoval mnohé hudební sály, bály místní smetánky, plesy, apod. ..

Okouzlil spousty hudebních skladatelů, kteří utvořili mnoho skladeb pro tento nástroj.

Jednoznačně smyčcové nástroje se považují za nejtěžší nástroje k naučení. Samozřejmě každý hudební nástroj pořádně ovládat je opravdovým uměním.

Housle se drží pod bradou a podpírají se levou rukou. Pravá ruka buď rozeznívá struny smyčcem, nebo brnkáním (tzv. pizzicato). Housle nemají pražce jako kytara, houslista tedy musí znát přesná místa, kam položit prst, aby zazněl určitý tón.

Houslový prstoklad v první poloze

Prsty se značí od 1 (ukazováček) do (4 malíček). Číslo 0 znamená, že se má ve skladbě hrát prázdná struna. Tabulka vlevo ukazuje, jakými prsty se hrají tóny v první poloze. Prvním prstem se hrají celé tóny a, e¹, h¹, f² (sekce ohraničená modrou značkou). Prvním prstem se hrají také všechny zmenšené a zvětšené tóny od těchto tónů: as, ais, es¹, eis¹, b¹, his¹, fis². Stejně je tomu i u dalších prstů; např. druhý prst: hrají se jím tóny h, f¹, c¹, g² a jejich zvětšené a zmenšené varianty. Hraní zvětšeného tónu čtvrtým prstem se označuje jako tzv. přesah.

Polohy

Poloha označuje vzdálenost levé ruky od začátku hmatníku; první poloha je základní (viz tabulka vlevo). Druhá poloha znamená, že houslista hraje všemi prsty o tón výše (má ruku dále od začátku hmatníku), tzn. hraje prvním prstem to, co by v první poloze hrál prstem druhým, druhým prstem hraje to, co by v první poloze hrál prstem třetím atd. Čím vyšší poloha, tím se hra stává obtížnější, protože se vzdálenosti mezi jednotlivými půltóny zkracují (podobně jako na kytaře), takže aby byl tón čistý, je zapotřebí stále větší přesnosti.

V houslové hře se nejčastěji používají první, třetí a pátá poloha. Houslisté používají často různé polohy jednak pro usnadnění hry a také kvůli změně barvy tónu. Například tón h¹ zahraný na struně d má temnější „violový“ zvuk než tentýž tón zahraný na struně a. Hudební skladatelé těchto zvukových efektů často využívají; například označení sul G znamená, že se má daná pasáž zahrát na struně g.

Dvojhmaty

Dvojhmat znamená rozezvučení dvou strun najednou. Je daleko náročnější než hraní jednoho tónu, protože houslista se musí soustředit na přesné umístění dvou prstů (nebo jednoho prstu na dvou strunách). Trojhmaty a čtyřhmaty znamenají rozezvučení tří resp. čtyř strun najednou. Kobylka je nahoře zaoblená, takže se smyčec může dotýkat jen dvou strun najednou. To znamená, že houslista musí držet při vícehmatech všechny prsty na místě, aby se struna mohla chvět i poté, co se jí přestane dotýkat smyčec. Všechny tyto dvoj- a vícehmaty se mohou hrát i s prázdnými strunami.

Vibrato

Vibrato je obvyklou houslovou technikou, která se vyžaduje při hraní naprosté většiny skladeb. Když houslista hraje určitý tón, vibrata docílí tím, že jemně pohybuje prstem tam a zpět, což má za následek drobné změny ve výšce tónu. Vibrato dodá hře větší emotivnost a barvě tónu větší „sytost“. Dnes se jemné vibrato používá i při přednesu barokních skladeb, ačkoliv se v té době používalo pouze výjimečně.

Flažolety

Hraní flažoletů je jedna z náročnějších houslových technik.

Přirozené flažolety využívají vyšších harmonických frekvencí strun a hrají se tak, že se houslista při hře jemně dotýká struny v její polovině, třetině, čtvrtině apod. (prstem se nesmí dotknout hmatníku). Příklad: takto zahrané h² na struně e (h² je ve třetině struny e) zní jako h³; takto zahrané a² na struně e (a² je ve čtvrtině struny e) zní jako e⁴.
Umělé flažolety fungují na stejném principu jako přirozené, ale houslista „uměle“ zkracuje délku struny tím, že jedním prstem mačká určitý tón (zkracuje strunu) a druhým hraje flažolet. Příklad: hraním fis² na struně e a lehkým dotykem h² (ve čtvrtině takto „zkrácené“ struny e), z houslí vychází tón fis⁴.

Smyčcové techniky

Housle vydávají silnější zvuk, když se smyčcem hraje s větším tlakem na struny nebo rychleji. Pro barvu tónu a hlasitost je také důležitá vzdálenost smyčce od kobylky: při hraní blízko kobylky se zdůrazňují vyšší harmonické tóny a zvuk je ostřejší; naopak čím dál se hraje smyčcem od kobylky, tím je výsledný zvuk jemnější. Existuje několik smyčcových technik, přičemž následující seznam není vyčerpávající:

détaché – toto označení znamená, že se noty mají hrát odděleně. Zastavení smyčce na struně utlumí vibrace a tím vznikne malá pomlka mezi notami. Détaché traîné znamená, že se má hrát détaché tak, aby nevnikaly žádné pomlky mezi notami.
martelé – détaché s velmi silnými záběry smyčcem
collé – záběr začíná při silném tlaku na smyčec
legato – na jeden záběr smyčcem se hraje více not najednou
staccato – opak legata, záběr smyčcem začíná a končí náhle
spiccato – smyčcem se hraje každá nota odděleně, přičemž při každé notě smyčec mírně odskočí od struny
sautillé – podobné spiccatu, ale smyčec vždy po struně poskočí několikrát vlastní vahou a pružností, zazní tedy velmi rychle za sebou několikrát týž tón, anebo rychlý sled tónů
col legno – smyčcem se hraje na struny dřevěnou stranou, ne žíněmi

Pizzicato

Pizzicato znamená, že se struny rozezvučí brnkáním prstu pravé ruky. V některých skladbách se také objevuje pizzicato levou rukou.

Dusítko, sordinka

Houslová dusítka, vlevo je tzv. hotelové

Přidáním malého kovového, gumového nebo dřevěného dusítka na kobylku způsobí, že se potlačí některé vyšší frekvence a housle mají tišší a hlavně jemnější tón. Spíše než v sólové hře se tohoto efektu využívá v orchestrálních skladbách, označení con sord. – z italského označení pro tlumítko: sordino. Existují také masivnější „hotelová“ dusítka, která slouží k co největšímu zeslabení zvuku houslí při cvičení, právě abychom svou hrou příliš nerušili ostatní hotelové hosty.

Ladění

Housle se dají ladit dvojím způsobem: kolíčky nebo dolaďovači na struníku, které umožňují pohodlné a přesné ladění. Dříve se housle ladily jen pomocí kolíčků, většina houslistů dnes používá dolaďovač alespoň na struně e, která je nejvíce napnutá a tím se i nejhůře ladí. Struna a se ladí nejdříve (v rozmezí 440 až 442 Hz), ostatní struny se ladí podle sluchu v čistých kvintách. V některých případech se mohou některé struny o tón podladit nebo přeladit (tato technika se nazývá scordatura a využívají jí některé skladby klasické i folkové hudby).